Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejznámější kaktusář-kandidát Nobelovy ceny byl z Čech

29. 6. 2008
k

Málokdo možná ví, že nejznámější kaktusář, který byl zároveň navržen na Nobelovu cenu (nebo naopak?) byl z Čech. Ano, byl to Karel Čapek, který byl navržen na udělení Nobelovy ceny za literaturu a jeho velkou láskou byly i kaktusy. 

*

Jako ukázka jeho vztahu k těmto rostlinám a ke kaktusaření může posloužit jeho předmluva ke knize O. Smrže: Kniha o kaktusech a jiných sukulentech z roku 1929. Karel Čapek v ní nepopisuje kaktusy, ale kaktusáře. Jakousi zajímavou botanickou čeleď. Myslím, že v popisu mnohý kaktusář uvidí sám sebe stejně jako já.

*

*

*

"Vsázím se předem, že opomine popsati jednu zajímavou botanickou čeleď, a sice samotné kaktusáře čili pěstitele kaktusů. Ani Karel Schumann ve své veliké „Monographia Cactacereaum“ se o nich nezmiňuje; je to zřejmě oblast vědecky zanedbaná. Pokud jsem mohl v našem podnebí pozorovati, pěstiteli kaktusů jsou většinou muži; dělají si sbírku kaktusů tak, jako jiní muži dělají sbírku zbraní, mečů, kopí, arkebuz, -halaparten, oštěpů a tesáků. Vášeň pro kaktusy je, abych tak řekl, militaristická, a tedy převážně mužská. Proto se říká, že kaktus jest „ozbrojen“ ostny a glochidami; čím víc jich má, tím je krásnější Sbírka kaktusů je trochu jako sbírka vojenských trofejí. Je to věc mužská.

 

Druhým téměř obecným rysem pravých kaktusářů je, že se v naprosté většině rekrutují z lidí méně zámožných. Bohatší mají raději všelijaké ty palmy a klívie, azalky, facies a cypripedia a bromelie předně proto, že pro ně mají dost místa a za druhé, že kaktus zjeví svou krásu jen tomu, kdo s ním důvěrně a blízce obcuje. Pravý kaktusář má jen jedno okno nebo stolek; to je jeho zahrada. Ale právě proto, že má málo místa, může strkat nos rovnou mezi ostny a bradavky svých ježatých přátel, vážně sedících na miniaturním hrnéčku. Na jednom čtverečním metru je možno pěstovati kaktusářskou zahradu ráje. Dnešní kaktusářská vášeň je sociálním úkazem; je to veliká láska k přírodě, omezená na nejmenším prostor.

 

Třetím význačným rysem pravých kaktusářů je bručáctví. Dosud není vyzkoumáno, je-li pravdou, že se na pěstění kaktusů vrhají lidé od přírody samotářští, nebo proto, že se v nich tato vlastnost vyvine jakousi aklimatizací; zkrátka pravý kaktusář vypadá, jako by chtěl píchat, nestará se o politiku, ani o kopanou nebo jiné světské marnosti, zato však, dostane-li se do řeči s jiným kaktusářem, stojí za poslechnutí, co toho ví a s jakou odborností se rozpovídá.

 

Pravý kaktusář si potrpí na latinská jména; není jen amatérem, nýbrž zasvěcencem. Pěstování kaktusů je sice snažší než pěstování karfiolu, ale podobá se svými učenými jmény a laboratorní čistotou spíš vědě. Pravé kaktusářství není zálibou jen zahradnickou, nýbrž také sběratelskou; okno kaktusářovo jest hotovou kolekcí. Často jsem viděl sbírku drobného kaktusáře; kaktousky malé, vypiplané z laciných semenáčků, ale krásně nalité a ozbrojené, lesknoucí se bujností. Nescházela u nich biskupská čepička ani běloučký stařeček De Laetii, mamillarie tuhých cecíků, ceresy modré jako ojíněná švestka, echinocereusy s ostny tlustými jako drápy, nebo břitkými jako šípy z Melanésie – samé vzácnosti, radost se podívat. Div, kde to ten drobný pěstitel sebral, a ještě větší div, že to ve svém okně tak dokonale vypěstil. Je to div lásky, tak jako téměř všecky divy v tomto slzavém údolí se rodí a dějí z lásky. Taková malá, důvěrná sbírečka Vám poví o radostech kaktusářství více než celé skleníky importérů."